|
 Husitský
chorál v církevních zpěvnících
a
dílech hudebních skladatelů
Píseň
„Ktož jsú boží bojovníci“, tzv. „husitský chorál“, máme spojenou
s vojenským prostředím. Tato píseň se nachází v Jistebnickém
kancionálu – významné hudební památce z počátečního období husitství.
Ve zkrácené textové verzi se píseňstala i součástí zpěvníků církví
hlásících se k reformaci a její melodie inspirovala významné české
hudební skladatele.
Dobový
středověký kontext písně
Jedná se o píseň s bojovými
motivy a má na pozadí svého vzniku tento kontext středověkých bitev
s ideou rytířů a bojovníků bojujících za spravedlivou věc. Je to
zřejmé zvláště z její rozšířené textové verze, kdy se ve slokách
uvádějí jednotliví vojáci ozbrojení kopím a dalšími zbraněmi, kterými bylo
charakteristické husitské vojsko.
Tato píseň byla nazývána „písní Žižkovou“. Neznamená to však, že
by Jan Žižka byl jejím autorem. Autor je neznámý, anebo se za něj považuje
táborský kněz Jan Čapek podle zpětného akrostichu v písmenech prvních
šesti veršů rozpoznaného badatelem Jaroslavem Boubínem.Text písněvšakvystihuje
ducha Žižkova vojska a jeho principy, jak píše historik Petr Čornej ve své
knize věnované tomuto husitskému vojevůdci. Patrně se tato píseň zpívala
těsně před bitvou. Rozšířená verze obsahuje konkrétní pokyny, jak si mají
počínat jednotliví bojovníci. Je vlastně souhrnem vojenského Žižkova řádu
v písňové verzi.
Píseň „Kdož jste boží bojovníci“ v církevních
zpěvnících
V Jistebnickém
kancionálu jsou všakbojové či válečné písně zastoupeny jen
v menšině.V tomto jedinečném hudebním prameni husitské reformacese
v mnohem větší míře jedná o písně náboženské a zpěvy liturgické, které
se zpívaly při bohoslužbě v kostele. Ale i tato bojová či válečná
píseň obsahuje zřetelné nábožensko-etické a biblické motivy.V textu se vyskytují slova
a náboženská témata, jako je „Boží zákon“, modlitba, naděje v Bohu,
Kristus v srdci, pravda, oběť pro druhé z lásky,věčný život. Je to
píseň posilující odvahu a víru v konečné vítězství i proti mnohem silnějším
a mocnějším nepřátelům (srov. Dt 20,1-4; 1 Mak 4,8).
Husitský
chorál jako zdroj inspirace hudebních děl
Zřejmě tím,
kdo prvně užil v české hudbě husitský chorál, byl Karel Šebor
(1843-1903) v opeře Nevěsta husitská z roku 1868. Hudební
skladatel Bedřich Smetana (1824-1884) nechal zaznít husitskému chorálu
v závěru opery Libuše v roce 1872 a zejména se
s instrumentální mohutností rozeznívá v jeho symfonické básni Tábor
a Blaník z cyklu Má vlast, které vznikaly v letech
1878-1879. Antonín Dvořák (1841-1904) je autorem dramatické předehry Husitská
z roku 1883, kdy je kombinován husitský chorál s hymnem
„Svatý Václave“. Toto spojení mu bylo i vytýkáno, avšak neprávem, neboť
husité také zpívali tuto starobylou svatováclavskou píseň, původně z 12.
století,a v husitské době byly doplněny i některé její sloky.
Ve 20.
století oslovil husitský chorál skladatele Josefa Suka (1874-1935), který
jej užilv tvorbě symfonické básně Praga z roku 1904.I dílo
Leoše Janáčka (1854-1928) je inspirováno tímto chorálem v opeře Výlety
páně Broučkovy, jejíž poslední verze je z roku 1926 a která byla
složena podle knihy Svatopluka Čecha. Husitský chorál zní ve skladbě
Miloslava Kabeláče (1908-1979) s názvem Neustupujte!Skladba
vznikala v roce 1938, ale mohla zaznít veřejně v premiéře až
v roce 1945 u příležitosti znovuzvoleníDr. Edvarda Benešeprezidentem
Československé republiky.
V roce
1968 americký skladatel českého původu Karel Husa (1921-2016) vytvořil
orchestrální cyklus Hudba pro Prahu 1968. Autor studie o husitském
chorálu v 19. a 20. století Jiří Bezděk upozorňuje, že je náhodné,
avšak pozoruhodné, že mezi prvním užitím husitského chorálu v roce
1868 a posledním jeho závažným hudebním užitím v roce 1968 bylo právě
sto let. Můžeme také připomenout, že v pohnutých srpnových dnech roku
1968 při okupaci naší vlasti vojsky Varšavské smlouvy byl jako znělka při
vysílání Československého rozhlasu zvolen úryvek z husitského chorálu ze
skladby Bedřicha Smetany.Tento chorál je spojen s husitskou dobou
středověku, ale i s těžkými zkouškami našeho národa v novodobé
historii v roce 1939 a 1968, kdy se stával zdrojem posily a naděje.
Husitský chorál dnesslyšíme při vojenských akcích, při slavnostech
a pietních shromážděních. Je spojen se zápasy našich předků v dějinách a
vyjadřuje touhua odhodlání
stát za spravedlivou věcí a bránit hodnoty, které jsou důležité pro
důstojný lidský život v každé době.
Tomáš Butta
|
|
Duchovní tradice v díle Bedřicha
Smetany
Věnováno 200. výročí skladatelova narození
Zdeněk
Kovalčík
Píseň česká
Jan z Hvězdy (Jan Jindřich Marek)
1. část
Píseň česká slavně znívá,
v chrámu Páně když se zpívá,
kde duch, prost vší pozemskosti
na perutěch pobožnosti k vyšším stanům
zalétá.
Píseň česká slavně znívá,
když lid Svatý, Svatý zpívá.
Bedřich
Smetana zanechal obdivuhodné hudební dílo, skladby klavírní, sborové,
komorní, opery, symfonické básně. Jejich společným jmenovatelem je láska
k vlasti. Ač byl od svého křtu římským katolíkem a v mládí
dokonce zpíval sopránová sóla v chrámech, v jeho tvorbě ve
srovnání s dílem Antonína Dvořáka nenalézáme mnoho skladeb vysloveně
náboženských. A přece lze vystopovat ve Smetanově odkazu některé
z duchovních tradic, obzvláště vztah k tradici husitské.
Duchovní moteta
Slepý
hudební pedagog JosefProksch (1794–1864), u něhož se mladý Smetana
v jeho pražském hudebním ústavu vzdělával v letech 1844–1847
v oboru hudební teorie a kompozice, zadával často svému žáku domácí
úkoly z harmonie i kompozice. Vznesl jednou požadavek na vytvoření
dvou duchovních motet, z nichž jedno mělo být reminiscencí na tvorbu
G. F. Händela. Neví se, zda mu texty zadal sám učitel, nebo zda si je
vybral mladý komponista sám. Jsou vybrány z žalmových veršů ve znění
latinské Vulgaty. Latinské texty byly později neuměle přeloženy do češtiny
a partitura byla posléze vydána jak s textem latinským, tak i českým.
Smetana takto vytvořil dvě moteta pro smíšený sbor s doprovodem
varhan, smyčců a dvou lesních rohů.
První moteto – Scapulis suis obumbrabit tibi Dominus /Ž 90,4/ Ž 91,4/ v českém překladu Perutí mocnou bude tebe chránit
Hospodin. Motetomá písňovou formu A, B, A. Po majestátní předehře se
střídá a capellový zpěv sboru s mezihrami doprovodných nástrojů, pak
přechází ve slovech „jeho křídla tvůj bude úkryt“ v navazující sóla
jednotlivých hlasových skupin, jež se spojují v mohutný třikrát
opakovaný souzvuk „tvůj úkryt“. Následuje opět opakování úvodního zpěvu
s malými harmonickými změnami do zklidňujícího závěru s dohrou.
Druhé moteto –offertorium à laHändel – Meditabar in mandatis tua, quae dilexi
valde /Ž 118,47-48/ Ž
119,47-48/ v českém překladu Ve
tvůj zákon mysl svou jsem vhroužil. Po předehře nastupuje sbor
v homofonním souzvuku.V další části si vyzkoušel mladý autor
umění fugy na slova „v čin se mění ruce moje“. V závěru opět rozvíjí
úvodní část jak v dynamice, tak ve snaze zvýraznit myšlenku „v čin se
mění ruce moje“ opakováním harmonie akordických souzvuků až ke
zklidňujícímu závěru s dohrou doprovodných nástrojů. Jak hodnotil
učitel Proksch domácí úkol svého žáka, nemáme zprávy.
Česká píseň
Na
počátku 60. let vytvořil Bedřich Smetana mužský sbor s názvem Píseň česká na slova vlasteneckého
kněze Jana z Hvězdy (vlastním jménem Jana Jindřicha Marka - 1803–1853),
který působil jako farář v Kralovicích u Plzně a ve své době
publikoval poezii i drobnou prózu.
Jeho básnická skladba Píseň česká je oslavou české písně a takto i
vlasti. Je sestavena ze čtyř obrazů: píseň oslavující Boha, píseň milostná,
píseň znějící ve spolcích, píseň oslavující vlast. Smetana se vrátil
k textu Jana z Hvězdy znovu v roce 1868 a svou kompozici
nazval Česká píseň. V první
části zpívá smíšený sbor, v druhé části ženský sbor, v třetí
mužský sbor a ve čtvrté části opět smíšený sbor – jako oslavu vlasti na
slova– „nejvřeleji ale znívá lásku k vlasti, když rozhřívá“. První
část „Píseň česká slavně znívá,
v chrámu Páně když se zpívá“ připomíná s pokorou píseň
oslavující ve společenství věřících Boha. Začíná majestátním vstupem, který
přechází v krátkou imitaci hlasů a pak v závěrečnou klenutou
melodii, která je v melodické lince reminiscencí závěru husitského
chorálu („že konečně s ním vždycky zvítězíme“). Kantáta Česká píseň
byla napsána s doprovodem klavíru, v roce 1878 pořídil Smetana
instrumentální orchestrální doprovod a každou část uvedl předehrou.
Mariánská
píseň z opery Tajemství
V letech 1877–1878 v již
zhoršujícím se zdravotním stavu psal Bedřich Smetana komickou operu
Tajemství na slova Elišky Krásnohorské. Opera měla premiéru v Praze
v roce 1878. Děj se odehrává ve vesnickém prostředí poblíž hradu
Bezděz.Představuje osudy lidí toužících po lásce, ale i touhu nalézt poklad
dle pověsti zesnulého frátera Barnabáše. Ve 2. dějství hledač pokladu
Kalina přichází pod Bezděz a usíná. Ve snu se mu zjevuje fráter Barnabáš a
duchové, kteří ho nabádají k tomu, aby nepřestal hledat poklad,
dokonce za cenu hrůzostrašného pekla. Přeludy snu mizí, když se
k blízké kapli blíží procesí, které zpívá píseň oslavující P. Marii: „Matičko
Boží,obětuj milosti své mi zář. Zbožně chci dáti život svůj lásce tvé na
oltář. Když se mé cíle zešeří, temna mne hrůzy jmou, obejmi lokty mateří,
opatruj duši mou, opatruj, duši mou.“
Smetana text mariánské modlitby
v písňové formě A, B, A podložil jímavou melodií v duchu
tradičních českých mariánských písní. Je třeba uvést, že píseň se dostala
později do katolických kancionálů. Také Karel Farský, když sestavoval
Zpěvník Církve československé v roce 1922, zařadil 4 mariánské písně.I
když CČS od svého počátku minimalizovala mariánský kult, písně jsou zde
výrazem úcty k Marii, k jejímu mateřství i její cestě doprovázení
Syna v lásce a oběti. Maria je vnímána jako starostlivá matka i jako
svědek Kristova díla a jeho utrpení i cesta k následování Ježíšova
odkazu, Maria jako vzor důstojného života.
Píseň – Matičko dobrá, podaruj dobroty své (č. 90) je ve zpěvníku nadepsána: dle poutnické,
známé ze Smetanovy opery Tajemství. Má tři sloky, byla proti původnímu
znění Farským textově upravena a dokonce třetí sloka, kterou uvádíme, byla
jím vytvořena a přidána:
1) Matičko dobrá, podaruj, dobroty
své mně zář, když za tebe vzdáti chci svůj vděk Bohu na oltář. Když se mé
snahy zešeří, s poctivé dráhy hnou, hleď k Ježíšově mateři,
naprav zas duši mou.
2) Slzy uč stírat rukou svou,
matičko ty milá, konejšit strast a žalost zlou, aby už nebyla. Sirotám bez
otce, matky šetrně hraditi mateřské něžnosti statky v jejich pustém
žití.
3) Uctivě milovat děti nás uč svým
příkladem, v dětech dar nebes viděti, za vzor si tě kladem. Úctu mít
k tajům života, mateřství ceniti jak posvátný zákon světa zjev Božího
bytí.
Odkaz husitství
Bedřich
Smetana prokázal v mnoha svých dílech svůj vztah k husitství.
V roce 1862 jako sbormistr Hlaholu vytvořil mužský sbor Tři jezdci k památce M. J.
Husa na slova Jiljího Vratislava Jahna (1836–1902), českého politika,
chemika, novináře a dramatika, spoluzakladatele Sokola a pěveckého sboru
Hlahol. Sbor začíná v tónině a moll rytmickým obrazem jezdců na koních
pádících z Kostnice do Čech se zvěstí o mučednické smrti Husově, jež
je předzvěstí přicházející pomsty. Ve střední části zaznívá v sólovém
hlase zpěv vypovídající o smutku z mučednické smrti, který přechází
v záslib zášlehu ohně boje. Třetí část pokračuje v rytmu na
koních cválajících jezdců, jejichž pláč se mění v závěru již
v tónině A dur v majestátní vizi ve slovech a ve velebné
harmonii: „On sám však znovu dal se v let a s jezdci spěchá do
Čech zpět.“ Zde využil Smetana snad poprvé pro něho charakteristický známý
motiv slávy v podobě rozloženého sextakordu. Není bez zajímavosti také
připomenout, že Smetana se v červenci roku 1868 zúčastnil spolu
s dalšími vlastenci poutě do Kostnice.
Ohlas husitského chorálu
Bedřich
Smetana prokázal svůj vztah k husitství i tím, že se ve svém díle
inspiroval husitským chorálem Ktož jsú Boží bojovníci.To je patrné i v
závěrečném obrazu slavnostní opery Libuše(komponována
v roce 1872, premiéra 11. 6. 1881 při slavnostním otevření Národního
divadla), kde v 5. obrazu Libušiny věštby zaznívá citace chorálu.
Později se vrací k tomuto tématu v cyklu symfonických básní Má vlast, který byl psán
v letech 1874–1879 jako oslava vlasti, jejích krás, významných
okamžiků národních dějin. V závěru cyklu, v kompozicích Tábor a Blaník, je zřetelný odkaz na husitský chorál. Smetana vycházel
v té době z jediného známého znění – ze zápisu Boleslavského
tisku z roku 1530.Tato verze chorálu zaznívá od času první Československé
republiky zaznívá při ceremoniálních vojenských a státních akcích. Je třeba
uvést, že Smetana nemohl znát znění husitského chorálu, jak je zaznamenán
v Jistebnickém kancionálu, který byl náhodně objeven studentem
Leopoldem Katzem na faře v jihočeské obci Jistebnice (1872).
S nálezem seznámil jak místního faráře, tak i svého profesora na
gymnáziu. Kancionál zkoumal později František Ladislav Rieger a pak jeho
tchán, historik František Palacký. Jistebnická farnost v roce 1895
věnovala kancionál Národnímu muzeu v Praze. Vznik Jistebnického
kancionálu je datován do prvních let 15. stol. a takto patří k nejvýznamnějším
rukopisům pozdního středověku. Obsahuje duchovní zpěvy jednohlasé i
vícehlasé, české i latinské texty liturgické (je třeba připomenout hudební
znění Otčenáše) i neliturgické, z nichž některé jsou ohlasem na dobové
události: Povstaň, povstaň veliké město pražské, Dietky, v hromadu se
senděme, jakož i chorál Ktož jsú Boží bojovníci. Jejich autorem byl Jan
Čapek z Tábora. Je třeba připomenout rozdíl ve znění zápisu
Boleslavského tisku, z něhož vycházel i Bedřich Smetana, a původní
podoby zaznamenané v Jistebnickém kancionálu. Boleslavský tisk
zaznamenal chorál v úvodu čtyřmi opakujícími se tóny a pak text „že
konečně s ním“ má vzestupnou melodii. Znění Jistebnického kancionálu
má v začátku vzestupnou sekundu, v závěru ve srovnání
s Boleslavským tiskem pak sestupnou melodii. Jistebnické znění pak
přináší navíc v závěru jako jakýsi dovětek zpěv s textem „Ten Pán
velíť se nebáti“. Je třeba připomenout, že Karel Farský do svého zpěvníku
z roku 1922 vřadil chorál (č. 3) dle znění z Jistebnického
kancionálu (3 sloky + dovětek Ten Pán velíť se nebáti). Píseň je uvedena
citací Františka Palackého, jež přináší krátce zprávu o ohlasu chorálu
v bitvě u Domažlic 14. 8. 1431. Toto znění pak přináší i zpěvník
Církve československé z roku 1957 (č. 123).
Smetanova Má vlast je šestidílným cyklem symfonických básní
s částmi: Vyšehrad, Vltava,
Šárka, Z českých luhů a hájů, Tábor, Blaník.
K symfonické básni Tábor
(vznik v roce 1878)Smetana napsal: Kdož jste boží bojovníci! Z
této velebné písně pozůstává celá stavba skladby. V sídle hlavním – v
Táboře – zazněl tento zpěv zajisté nejmohutněji a nejčastěji. Skladba líčí
též pevnou vůli, vítězné boje a vytrvalost, a tvrdošíjnou neústupnost,
kterou skladba též také končí. Do detailu se nedá rozdrobit, nýbrž zahrne
všeobecnou slávu a chválu husitských bojů a nezlomnost povahy husitův.“Při poslechu
posluchače překvapí údernost Smetanou představeného chorálu, jakož i
niternost v podobě souznění dechové harmonie („prostež od Boha pomoci
a úfajte v něho“).
Blaník (vznik v roce 1879)
je poslední symfonická báseň z cyklu Má vlast. Navazuje
bezprostředně na předchozí část Tábor. Symfonická báseň byla pojmenována po
středočeské hoře Blaník, v níž podle staročeské pověsti spí
české vojsko v čele se svatým Václavem. Je překvapivé, že autor
necituje Svatováclavský chorál. Sám autor o této skladbě napsal: „Jest
pokračování předešlé skladby Tábor. Po přemožení reků husitských skryli se
tito vBlaníku a čekají v těžkém spánku na okamžik, kdy vlasti mají přijíti
na pomoc. Tedy ty samé motivy jako v Táboře slouží v Blaníku za podklad
stavby: ‚Kdo jste Boží bojovníci‘. Na podkladě této melodie (tohoto
husitského principu) se vyvine vzkříšení národa českého, budoucí štěstí a
sláva, kterým vítězným hymnusem, v podobě pochodu, skončí skladba a tak
celá řada symfonických básní ‚Má vlasť‘.“
Duchovní epilog –
sbor Modlitba
Bedřich Smetana již se ztrátou sluchu i s bolestmi těla
a duše zkomponoval v roce 1880 mužský sbor Modlitba na slova hudebního
historika, spoluzakladatele a jednatele pražského pěveckého spolku Hlahol
Josefa Srba – Debrnova (1836–1904). Tuto kompozici lze označit jako prosbu
nejen za pokoj v duši chřadnoucího skladatele, ale také jako prosbu za
národ, za šťastnou budoucnost vlasti. Kompozice je prostá a monumentální ve
svých gradacích. Má dvě části. První je v tónině a moll jako pokorná prosba
vyjádřená ve slovech „milostivá ruka tvoje“ v sestupné sekvenci, po níž se
opakuje úvod přecházející do tóniny A dur se vzestupnou melodií třikrát opakující
prosbu „uveď nás“ až k závěrečnému ztišení v široké harmonii „ve slávy
chrám“. Není bez zajímavosti uvést, že rukopis zůstal přes 20 let u autora
textu a tiskem byl vydán až v roce 1909.
Závěrem
Tato
krátká studie chce připomenout poněkud opomíjený aspekt Smetanova díla i
jeho osoby. Bedřich Smetana je jistě právem nazýván zakladatelem české
národní hudby, je oceňováno jeho vlastenectví i celkový přínos české i
světové kultuře. Málo se však hovoří o Smetanově tvorbě v oblasti duchovní
hudby. Ta, přestože není rozsáhlá, napovídá něco o skladatelově vnitřním
světě, kde víra zaujímala své místo. O tom snad svědčí i text Modlitby,
který si skladatel vybral ke zhudebnění.
Modlitba
Joaf Srb -
Debrnov
Bože velký, mocný Králi,
otevři své lásky zdroje,
milostivá ruka tvoje mír a blaho
uděl nám!
Bože velký, mocný Králi,
otevři své lásky zdroje,
milostivá ruka tvoje uveď nás
ve slávy chrám!
|
|
Bedřich
Smetana
Zdeněk
Kovalčík / publicista
Bedřich Smetana spatřil světlo světa
2.března 1824 v litomyšlském zámeckém pivovaru (traduje se, že za jásotu
pivovarské chasy) jako toužebně očekávaný mužský potomek sládka Františka
Smetany a jeho třetí manželky Barbory, roz. Lynkové, která pocházela z
hudební rodiny Ignáce Linka. Do Litomyšle se Smetanovi přestěhovali z
Nového Města nad Metují tři měsíce před porodem. Novorozený chlapec byl
pokřtěn jako Fridrich v proboštském kostele Povýšení sv. Kříže. Vyrůstal v
poměrně zámožné rodině a v kulturním prostředí, leč především německojazyčném
prostředí. Jméno si počeštil po svém rozhodném příklonu k češství až v dospělosti, kdy se zdokonalil v češtině. Jeho
první český dopis pochází z roku 1856 a ještě v roce 1860 (ve svých 36
letech) si vedl deník a poznámky v němčině. Od mládí projevoval velké
hudební nadání. Již v raném věku se učil hře na housle a klavír, brzy
veřejně vystupoval na domácích koncertech, jak v měšťanských salónech, tak
i na místním zámku. V říjnu 1830 veřejně hrál na akademii místních
filozofů. V r. 1831 se rodina odstěhovala na nové působiště do Jindřichova
Hradce. Tam při nerozvážných klukovských hrách desetiletý Bedřich utrpěl
těžký úraz, když se svými kamarády naplnil sklenici střelným prachem a tuto
zapálil. Střepy zasáhly obličejovou oblast, chlapec si omyl krev ne zrovna
čistou rybniční vodou, čímž do rány vnesl infekci. Důsledkem
byla deformita tváře a přetrvávající bolestivost. Ve vyšším věku maskoval
Smetana důsledky zranění plnovousem, který proto nosil poněkud
nesymetrický. podle některých odborníků mohl být infekcí způsobený
chronický zánět kostní dřeně v obličejové oblast příčinou jeho pozdějšího
tělesného i duševního utrpení, i když na úmrtním listu lékaři označili
příčinu úmrtí jako důsledek syfilitidy. V Jindřichově Hradci Smetana začal
studovat na gymnáziu, jeho otec pak našel v r. 1835 nové místo v Růžkových
Lhoticích, kde koupil menší barokní zámek, v němž
je dnes muzeum dokumentující nejen počátky Smetanovy tvorby, ale které
připomíná i skladatele, kteří se v regionu na rozhraní Středních Čech a
Vysočiny mezi Vlašimí a Humpolcem narodili (Josef Suk, Jan Dismas Zelenka a Josef Dukát ), nebo zde působili (Richard
Wagner, Gustav Mahler a další).Bedřich zde však trávil jen školní
prázdniny, neboť v roce 1835 nastoupil do gymnázia v Jihlavě,
kam odešel po nepříliš úspěšném studiu v Jindřichově Hradci. Ale ani v
JIhlavě se mu studijně nedařilo. Nakonec uprosil otce, aby jej odtud ještě
před koncem školního roku odvedl, a následujícího roku nastoupil na
doporučení svého o 23 let staršího bratrance, premonstráta dr. Josefa Františka Smetany, na řádové gymnázium v tehdejším Německém Brodě, kde se mu líbilo víc a kde se seznámil mj. s Karlem Havlíčkem Borovským.Další hudební vzdělávání omezoval na hru na klavír
u profesora P. Šindeláře a na prázdninové lekce
u čechtického učitele Jana Syrového.
Od podzimního semestru
1839 přecházela řada Smetanových přátel z Německého Brodu na akademické gymnázium v Praze a hoch přemluvil otce, aby mu rovněž
zařídil přestup.V Praze, plné kulturních podnětů (zejména série
koncertů Franze Liszta v březnu 1840) se však začal brzy zabývat
více hudbou než studiem a tehdejšímu řediteli Josefu Jungmannovi, že z gymnázia vystupuje a hodlá se věnovat
hudbě.Smetanův otec, který s tím přirozeně nesouhlasil, jej odvezl
z Prahy a od následujícího školního roku jej zapsal na premonstrátské
gymnázium v Plzni, na němž působil jako profesor jeho bratranec Josef
František Smetana.Pod ochranou a dohledem svého mnohem staršího bratrance
Františka tam Bedřich studia přece jen dokončil a složil maturitu (6. srpna
1843), byť s nevalným prospěchem.
Pozitivní ale bylo, že na všech
místech našel talentovaný muzikant dobré učitele, pod jejichž vedením se
zdokonaloval ve hře na klavír, housle, violu. V Plzni se Smetana zapojil do
společenského života, účastnil se vlasteneckých bálů, rád tančil, zažíval
četná citová vzplanutí. Zaujal tamní společnost svými klavírními polkami,
za všechny jmenujme Luisinu polku (věnována sestřenici Luise Smetanové), Ze
studentského života či Jiřinkovou polku, jež připomíná autorovu návštěvu
vlasteneckých jiřinkových slavností v České Skalici. Od r. 1843 pobýval
Smetana v Praze, kde se stal domácím učitelem hudby v rodině šlechtického rodu
Thunů. Vynikajícího hudebního vzdělání se Bedřichu Smetanovi dostalo ve
škole mezinárodně uznávaného hudebního pedagoga, slepého Josefa Proksche
(1794 – 1864), který měl svůj hudební ústav v Praze. Jako jeden z mála
vyučoval tehdy nejen hře na klavír, ale také kompozici i harmonii. Smetana
velmi obdivoval klavírní umění Ference Lizsta, v šestnácti letech byl
přítomen na jeho koncertě v Praze. Byl jeho vzorem v klavírní hře. Později
Lisztovi věnoval Šest charakteristických kusů (Six
morceaux caractéristiques) pro klavír, dokonce našel odvahu Lizsta
požádat v nouzi o půjčku. Lizst věnování přijal, ale místo půjčky mu
zajistil vydání tohoto díla v Lipsku u Friedricha Kistnera jako Smetanův opus . S Lizstem navázal přátelství. V r. 1848 se
aktivně zapojil do revolučních událostí. Jeho nadšení je patrné
např. v kompozicích Pochod studentské legie či v Písni svobody. V témže
roce si Smetana otevřel vlastní hudební ústav. Podílel se na organizaci
pražského hudebního života, veřejně koncertoval. V srpnu 1849 se oženil s
Kateřinou Kolářovou. Z manželství se narodily 4 dcery, z nichž tři –
Gabriela, hudebně talentovaná Bedřiška a Kateřina v raném věku zemřely, zůstala
na živu jen Žofie, která později v době nemoci o svého otce i o jeho rodinu
pečovala. V letech 1856 – 1861 úspěšně působil Smetana ve švédském
Göteborgu, kde vystupoval jako koncertní umělec, byl ředitelem
Filharmonické společnosti a dirigentem. Po Lizstově vzoru začal komponovat
programové symfonické básně. Švédský pobyt nesvědčil zdraví jeho manželky,
která při cestě do Čech zemřela v r. 1859 v Drážďanech. O prázdninách
tohoto roku se seznámil se švagrovou bratra Karla Betty Ferdinandovou, s
níž se v r. 1860 oženil a později s ní měl dvě dcery Zdeňku a Boženu. Od r.
1861 Smetana zakotvil v Praze, kde se stal vyhledávaným koncertním umělcem,
od r. 1863 sbormistrem pražského pěveckého sboru Hlahol, který byl založen
v r. 1861. Pod jeho vedením byly uváděny významné kantáty a pro Hlahol
komponoval vlastní sborové skladby. Hlavní úkol
však od návratu ze Švédska spatřoval v práci na české opeře.
V této době započal s kompozicemi operních děl (Braniboři v Čechách,
později Prodaná nevěsta). Od r. 1866 se stal na osm roků kapelníkem
Prozatímního divadla (díky podpoře mladočeské strany, v roce v konkurzu
dostal před ním přednos J. N. Maýr podporovaný staročechy). Orchestr byl
tehdy vytvořen z hráčů původní Komzákovy kapely, pod jeho taktovkou hrál v
orchestru na violu mladý Antonín Dvořák. Hudbymilovné publikum se na této
scéně mohlo setkat s operními díly italské, německé opery, ale i s operami
slovanských autorů, např. Glinky, Moniuzska. Dne 16. 5. 1868 se účastnil
slavnostního položení základního kamene k Národnímu divadlu a při poklepu
pronesl památnou větu: V hudbě život Čechů. Stal se ale předmětem
ostré kritiky zejména po uvedení opery Dalibor, jeho kompozice byla
označena za nenárodní, wagneriánskou, a tak vznikly mnohaleté spory o
význam Smetanova díla. V r. 1869 začal komponovat slavnostní operu Libuše,
jejíž provedení v r. 1881 otevřelo Národní divadlo. Po jeho požáru a
rekonstrukci pak Libuše zazněla podruhé v r. 1883. Následovala další operní
díla, která byla výsledkem plodné spolupráce s libretistkou Eliškou
Krásnohorskou. Od r. 1870 se postupně zhoršoval Smetanův zdravotní stav, v
roce 1874 se dostavila postupná ztráta sluchu i přes léčení mnohými
domácími i zahraničními odborníky, a proto Smetana ukončil na podzim tohoto
roku práci v divadle. Od té doby pobýval se svou rodinou u své dcery Žofie
Schwarzové v Jabkenicích u Mladé Boleslavi v myslivně Žofiina manžela
nadlesního Josefa Schwarze. I zde ale přijímal návštěvy, občas navštěvoval
Prahu, nepřestával komponovat. Dokladem toho je cyklus symfonických básní
Má vlast, komorní skladby, sbory i další opery. Dokonce přes hluchotu na
přelomu 70. a 80. let veřejně dirigoval a hrál na klavír. S tělesným
utrpením však přicházelo i utrpení duševní, kdy Smetana trpěl halucinacemi
s paranoidními stavy. Proto byl v dubnu 1884 umístěn do ústavu pro
choromyslné v Praze, kde 12. 5. zemřel. Za tři dny se konalo smuteční
rozloučení v Týnském chrámu a pohřební průvod pak doprovodil Smetanovy
ostatky na památný Slavín na Vyšehradě, kde bylo jeho tělo uloženo do hrobu.
|
